Sobota 17. srpna tohoto roku, tedy dvoutisícího dvacátého čtvrtého se stala svědkem tradiční události, a to setkání lidu vskutku bodrého od leteckého fochu, tak osob nelétavých, kamarádů i vážených sousedů letiště v Nové Včelnici.
Hodina „H“ stanovená přibližně na 10:00 místního času se pomalu blížila. Stoly a lavice v malém hangáru – to je ten, kde obvykle odpočívají Echo a Sierra – byly seřazeny do pravidelného vzoru, kompresor pípy spokojeně vrněl a z kávovaru líně stoupal tenký proužek páry. Za hangárem se ozýval zvuk sekyry štípající dřevo potřebné k přípravě pečeného pašíka a v radiostanici občas zapraskalo a ozval se vzdálený, zašuměný hlas zbloudilého letce hledajícího plochu Budíškovice, kde právě probíhala monstrózní, tedy na naše poměry, akce.
Čas ubíhal a nad letištěm byl stále klid. Vlhkost vzduchu připomínala tropické šířky a ani déšť, který nás zahnal pod střechu situaci nezlepšil. Cvičené ucho mohlo zaslechnout blížící se provoz a za chvíli se nad plochou prohnaly dva ultralehké stroje Echo a Koala, ze kterých vystoupili rozesmátí mužové – tak to byl začátek.
Jak to tak bývá, rozjezd to byl rozvážný a poklidný. Jak čas ubíhal a nebe nad letištěm se čistilo, přilétalo více letadel, více sympatických lidí z nich vystupovalo a více dobře připraveného vepřového putovalo na tácky. Pivo z pivovaru Popelín teklo proudem a halas nesoucí se do dálky nasvědčoval tomu, že je vše, tak jak má být.
Slunce pomalu sláblo, les se klidnil a o to více byl slyšet cinkot půllitrů, smích – zjevný esprit akce. Toho večera se zvěř v okolním lese moc nevyspala.
Je potřeba poděkovat všem návštěvníkům a kamarádům, kteří k nám zavítali. Budeme se těšit zase příští rok.
